Primárně název litery v ↗hlaholici a ѣ v ↗cyrilici. Přeneseně (a v tomto terminologizovaném významu už běžně) název příslušného psl. (pak i pč. a stč.) fonému, pro jehož záznam se dnes užívá litery ě a jehož pův. fónická hodnota byla asi ['ä] n. [^ea].

J. vzniklo v ↗praslovanštině jako nový, předtím neexistující specifický foném, a to (1) z ⁺ē (viz ↗vokalická kvantita), např. ⁺dětę ‘dítě’ < ie. ⁺dhē‑ (< ie. ⁺dheH₁‑) ‘sát, kojit’ (srov. lot. dê‑t, lat. fē‑lāretv. aj.), ⁺běžati < ie. ⁺bhēg‑ ‘utíkat’ (srov. lit. bēgtitv.); (2) z tautosylabického ⁺oi̯/⁺ai̯ (viz ↗monoftongizace), např. psl. ⁺cěna ‘cena, hodnota’ < ie. ⁺ku̯oi̯nā ‘pokuta’ (srov. lit. káina ‘cena’, lat. poena ‘trest, výkupné’ aj.); dat. sg. ženě < ⁺‑ai̯ (srov. lat. koncovku ‑aen. ř. ‑ā/‑ē s „iota subscriptum“); (3) při ↗nářečním štěpení praslovanštiny ze staršího e v pův. skupinách ⁺tert, ⁺telt, kde se na jsl. a č.‑slk. teritoriu ⁺e po ↗metatezi likvid prodloužilo v ⁺trēt, ⁺tlēt a poté přešlo v ě: trět, tlět; např. nář. pozdněpsl. (tj. jsl. a č.‑slk.) ⁺brěgъ < ⁺bergъ ‘břeh’ < ie. ⁺bherǵh‑ ‘vyvýšenina, tyčit se’, ⁺mlěko < ⁺melk‑o ‘mléko’ (a to pravděpodobně od ie. ⁺melǵ‑ ‘dojit’); (4) ssl. v koncovkách gen.sg., nom.‑akuz. pl. ja‑kmenů a akuz.pl.mask. jo‑kmenů, jako tzv. jať třetí ‑ě proti jsl. ‑ę (viz ↗nosovky) (hláskoslovně ne zcela jasné), např. ssl. dušě × jsl. dušę, ssl. mǫžě × jsl. mǫžę.

Do jiných sl.jaz. než do č. přešlo j. (a) většinou v e (resp. jeho užší varianty), např. slk. dedo, sneh < psl. ⁺děd‑, ⁺sněgъ, dieťa < psl. ⁺dětę jako v stč. (viz níže), hl. dźěd, dl. źěd, hl. sněh, dl. sněg, r. ded, sneg, sln. dèd, snȇg, telȏ < psl. ⁺tělo, mk. dedo, sneg, telo, srb./ch. e („ekavsky“) n. (i)je („jekavsky“), viz ↗slovanské jazyky, dȅd/djȅd, snȇg/snȉjeg (v p., br. a b. se e střídá s a, viz (b)); (b) v [’a], a to v p. před tvrdými dentálami (d, t, n, z, s, r, ł), jinak v [’e], např. biały ‘bílý’ × bielić ‘bílit’ (< psl. ⁺běl‑), ciało ‘tělo’ × w ciele (< psl. ⁺těl‑), v br. v nepřízvučné poloze (spolu se starým e) jako tzv., jakání“, jinak v [’e], např. pl. lja|sý × sg. les, dzja|líc’ (< psl. ⁺děliti), v b. pod přízvukem před nepalatálními konsonanty n. před slabikou s nepředními vokály, jinak v [e], např. djadó, bjal [b’al] ‘bílý’ (jmenný tvar adj.) × béli (složený tvar téhož adj.), sg. |tjálo ‘tělo’ × pl. te|lá; (c) v i v ukr., např. did, snih, a v „ikavských“ nář., např. snȋg, tȋlo.

Na českém území se frekvence j. zprvu zvětšila, když vzniklo též za pč. ä (< ę), ’a/ja v „přehláskovaných pozicích“ (viz ↗přehlásky samohlásek, ↗pračeština), např. psl. ⁺desętь > pč. ⁺desäť > stč. desět, psl. ⁺ zajęcь > pč. ⁺zajǟc > stč. zajiec, psl. ⁺ čaša > pč. ⁺čǟšä > stč. čiešě. Přitom j. krátké zůstalo v stč. zprvu jako ě, za dlouhé bylo ie (toto i slk.).

Stč. ě kteréhokoli původu přešlo v e, např. desět > deset, cěsta > cesta; toto [e] se však dosud píše grafémem ě (α) po d, t, n označujících konsonanty, které jsou jím změkčeny, takže grafika pak je dě, tě, ně = [ďe], [ťe], [ńe], např. dělat, tělo, někdo; (β) po b, p, v, kde grafika je bě, pě, vě = [bje], [pje], [vje], např. běžet, pěna, vědět, a po m, kde grafika je mě = [mňe]. Stč. ie přešlo v í, např. dietě > dítě, zajiec > zajíc, čiešě > číše.